Bitva v Dánském průlivu představovala jednu z mála bitev mezi těžkými hladinovými loděmi Německa a Velké Británie. Došlo k ní 24. května 1941, když se německé uskupení tvořené bitevní lodí Bismarck a těžkým křižníkem Prinz Eugen pokusilo proniknout do Atlantiku, aby podpořilo boj proti britským konvojům. V Dánském průlivu však bylo zpozorováno zde hlídkujícími těžkými křižníky HMS Suffolk a HMS Norfolk, které proti němu nasměrovaly uskupení tvořené teprve nedávno dokončenou bitevní lodí HMS Prince of Wales a bitevním křižníkem HMS Hood. Střetnutí se však neodvíjelo podle britských předpokladů a skončilo těžkou porážkou Royal Navy. Po dlouhá léta chlouba britského námořnictva, bitevní křižník Hood byl potopen po přímém zásahu muničního skladiště (přežili jen tři muži z cca 1500) a Prince of Wales těžce poškozen, přičemž před potopením ho zachránil pouze fakt, že Lütjens „spěchal“, a že se mu podařilo včas vzdálit pod kouřovou clonou. Poškození "Prince of Wales" se však britské admiralitě povedlo v poměrně krátkém čase opravit a bitevní loď tak mohla být ještě na sklonku téhož roku vyslána k posílení anglické dálnovýchodní flotily, spolu se starým bitevním křižníkem "Repulse"
.Bismarck utrpěl během střetnutí pouze lehké poškození. Jeden z těžkých granátů, který k jeho štěstí neexplodoval, ho zasáhl na přídi, těsně nad čarou ponoru, což způsobilo náklon plavidla cca o 12 stupňů. Poškození se ovšem podařilo za pomoci palubních potápěčů provizorně opravit a Bismarck byl krátce na to opět plně bojeschopný. "Lütjens" pak ke zmatení nepřítele svá plavidla rozdělil. Sám pokračoval s "Bismarckem do Atlantiku, zatímco těžký křižník "Prinz Eugen" byl odeslán zpět do domovkého přístavu.
Následovalo několik napjatých dní tzv."honby na Bismarcka", do které se ať už přímo či nepřímo zapojila prakticky celá anglická Home Fleet. V sázce byla čest a morálka Royal Navy, potažmo celé Velké Británie. Po "Bismarcku" dlouho bezvýsledně pátraly letadla i lodě. Lütjensovi zpočátku přálo štěstí ve formě zhoršeného počasí a špatné viditelnosti. Směřoval na jih, podél anglického západního pobřeží, kde ho však po čase přece jen objevil hydroplán typu Catalina, který o jeho pozici informoval anglické loďstvo. Od té chvíle se smyčka kolem Bismarcka začala stahovat. Lütjens, který počal litovat, že na korzárskou výpravu k přerušení důležitých atlantických zásobovacích tras Anglie vyrazil s ne zcela naplněnými palivovými nádržemi, si byl vědom, že je jeho pozice prozrazena a že je jeho loď ve vážném ohrožení. Změnil původní plán na doplnění zásob a zejm. paliva zásobovací ponorkou, tzv. "dojnou krávou", ke kterému mělo dojít v hloubi Atlantického oceánu. A vědom si nebezpečí zamířil k francouzskému přístavu Brest. Palivo dle propočtů mělo dojít nedaleko od cíle. O stavu bylo informováno německé velení, které přislíbilo zajištění odtahu do přístavu a sám maršál Göring sliboval krytí Luftwaffe. Všem plánům však udělal konec letecký útok v podvečer 26. května 1941, vedený starými torpédovými bombardéry typu Swordfish, dvojplošníky z letadlové lodi Ark Royal, jihovýchodního svazu, vyrazivšího k Bismarcku z Gibraltaru. Druhé vlně se podařilo loď 2x zasáhnout. Poprvé do samého středu plavidla, kde však byl nejsilnější pancíř - ze speciální chromniklové směsi typu Wotan. A tak zde torpédo pouze zprohýbalo pláty. Druhý zásah byl však osudový. Byla při něm zničena kormidelní kotelna. Bismarck byl od té chvíle téměř neovladatelný a koloval v kruzích. Na druhý den byl pak proto snadnou kořistí pro dorazivší anglický svaz. Přestože stál proti drtivé přesile a byl těžce poškozen, bojoval do posledního děla. Nejprve po zásazích umlkala hlavní 381 mm děla ve všech 4 věžích, poté i děla vedlejší výzbroje. Agonii lodi ukončila vlastní posádka, která potápějící se loď zaplavila. Zemřelo 2400 mužů i s velitelem, admirálem Lütjensem. Lodi anglické flotily zachránily pouze 100 příslušníků pokořené Kriegsmarine. Angličané oslavovali, v Německu vyhlásil Adolf Hitler po obdržení zprávy státní smutek.